Učit se z chyb

Autorka: Anna Eichinger | 21. ledna 2020 | Překlad: Hana Florianová/ Text v originálu: Aus Fehlern lernen

Najednou jsem měla pocit, že si s mojí Barillou rozumíme. V žádném případě jsem se už nechtěla točit ve spirále nedorozumění. A přesto jsem se měla znovu mýlit, a z tohoto omylu jsem měla získat pravý poklad - kopu zkušeností. Vždyť z chyb se učíme nejvíc.

CHYBY PATŘÍ K ŽIVOTU

Již naše první samostatné krůčky probíhají stylem "pokus a omyl". V jezdectví nejsme však odpovědni jen za sebe. Právě proto chceme vše dělat perfektně. A zrovna v tu chvíli brzdíme náš pokrok. Protože máme panickou hrůzu z chyb, nejsme schopni zabývat se našimi omyly a řítíme se tak do další pasti.

MŮŽU SE NA TO SPOLEHNOUT?

Když jsem se seznámila s Akademickým uměním, byla jsem opravdu šťastná. Měla jsem konečně návod, který mi dával smysl. Dostávala jsem potřebná vysvětlení a feedback, takže jsem lépe rozuměla souvislostem. Staré chyby jsem již nechtěla opakovat. To bylo dobré předsevzetí, které ale dlouho nevydrželo. Že člověk právě na začátku často sklouzne ke starým vzorcům, je neodmyslitelné. Hodně jsem se snažila, abych se určitým věcem vyhnula - především co se týče očekávání vůči mému koni. Ale to se mi nedařilo vždy.

Teprve nedávno jsem znovu objevila starou nahrávku s Barillou na našem prvním kurzu s Bentem Branderupem. Pokud bych se tenkrát posuzovala jako vlastní pedagog nebo měla pohled na věc, který mám dnes - byla bych celkem spokojená. Tenkrát mi po našich prvních lekcích, které mě vrátily nohama na zem, připadal náš pokrok pomalý a nestálý. Propukla jsem jásotu, když se nám něco dařilo, a když se nedařilo, byla jsem ukrutně nešťastná.

Synchronizace se projevuje i tehdy, když společně dumáme nad tím, co všechno se nepovedlo, a jak by se daly chyby napravit.

Tento fenomén zažívám dnes i se svými studenty. Téma, které nás všechny trápí, jsou naše vysoká očekávání.

VELKÁ OČEKÁVÁNÍ

Většina studentů se cítí stejně jako já v mých prvních lekcích. Člověk se učí něco zcela nového - především, pokud se odhodlá pracovat se svým koněm ze země poprvé, pak je přemožen spoustou nových pocitů a informací. Překvapením bývá, jak dobře se umí kůň vyjadřovat a dávat svému člověku svůj feedback. Spousta z nás to v téhle míře nikdy předtím ani nezažila.

Takové úspěchy podporují samozřejmě naše očekávání. Chceme víc. Ctižádost se v nás probouzí a jsme zklamaní, když to v dalším okamžiku neběží tak hladce. Přitom
bychom se z našich chyb nejvíc naučili.

Bez očekávání, nýbrž s přátelským a neutrálním postojem k věci se nám v životě určitě už několikrát podařilo zažít příjemná překvapení.

"S jezdectvím je to tak. Toto umění se nedá naučit, aniž by si člověk sedl na koně a vzal v potaz případné nepříjemnosti, které vznikají z nevypočítatelností zvířete, které se může vzpírat, být rozrušené nebo vystrašené. K tomu se přidá náš vlastní strach z možných následků. Všechny tyto potíže se nedají ani překonat ani obejít, leda použitím pozitivní mysli, znalostí, rozumu a jiných schopnosti se rozhodovat. Tím se naučíme reagovat i
v těch nejtěžších situacích se stejnou rychlostí a chladnou krví, jako bychom právě seděli u stolu a studovali knihu".

Antoine de Pluvinel

ZKUŠENOST NÁS UČÍ

Dnes jsem již za každou chybu vděčná. Protože bez chyb, omylů a slepých uliček bych dnes nebyla trenérkou, kterou nyní jsem. Dnes už přesně vím, co chci koně naučit - a co v žádném případě.

Vím, že klidná mysl a otevřenost zvířete, které mi klidně a pozorně naslouchá a se stejným klidem dokáže formulovat své odpovědi, znamená mnohem víc, než piafující a nervózně poskakující kůň.

Některé hodnoty vyplynou ze zkušeností, a postupně se tak formuje i náš vlastní hodnotový systém vůči koni a výcviku.

Zkušenost také ukazuje, které pohybové koncepty přináší trvalý úspěch a mohly by být přínosné pro další kroky- a které právě vůbec!

Umět těžit ze zkušeností - znamená umět zvážit okolnosti:

"Zodpovědnost předvídavého a chytrého trenéra mu velí používat jen to, co považuje za přiměřené."

Antoine de Pluvinel

Aby člověk mohl věci zvážit, musí se jako student smířit s tím, že se studentem opravdu stal. Vyrůstala jsem u koní a po dvaceti letech jsem musela i přesto s hořkostí připustit, že bych vlastně měla začít úplně od začátku. To jsem také učinila. Se všemi zakopnutími i výzvami. Za každou jsem vděčná.

V UČENÍ JE DŮLEŽITÉ VYBRAT SI SMĚR A SMÍŘIT SE S CHYBAMI 

K Akademickému umění jsem se dostala přes kamarádku. Na prvním kurzu, který jsem viděla jako divák, jsem se ocitla v jiném světě. Viděla jsem jezdce, kteří za každou cenu chtěli vypadat a být jako jejich velký idol. S tím jsem nerezonovala. Chtěla jsem prostě jen jezdit. Snila jsem o lehkosti. Kult osobnosti se mi příčil. Také vybavení připomínající baroko ve mně budilo pochybnosti. Jednou jsem si vybrala anglické sedlo a tak to zůstane.J Vnitřně jsem se tedy bránila všemu novému, co jsem tu viděla, ne však metodě. Na to jsem mojí kamarádku velice ctila a důvěřovala ji. I díky její kompetenci jako lékařky a jejímu pochopitelnému vysvětlení biomechaniky koně a pomůcek mě zcela přesvědčila.

Když se podaří najít chyby a zajistit nápravu, pak je nejlepší těšit se ve
třech!

Smířila jsem se tedy s tím, že se začnu učit úplně od začátku. Dopřála jsem si studijní čas, ve kterém jsem se nechtěla ohlížet ani napravo ani nalevo. Často slyším od jezdců, že si chtějí na kurzech vypíchnout jen to nejlepší. Na jednu stranu se mi to líbí, když si studenti chtějí odvézt co nejvíce nových vědomostí. Na druhou stranu většina z nás v tu chvíli ještě dobu v učení prakticky ještě neuzavřela. Začali jsme v jezdecké škole, pak jsme možná sbírali zkušenosti s pronajatým koněm a nakonec jsme narazili na svého prvního vlastního koně. Ten, kdo si vybírá vždy jen to nejlepší, ten se ochuzuje o možnost učit se ze svých vlastních chyb.

Asi bychom si mimo koňský svět v práci nebo studiu nedovolili vybírat jen to, co se nám právě hodí. Jinak bychom se nikdy nenaučili cizí řeči, kdybychom se učili jen ta slovíčka, která jsou lehká na zapamatování.

Pro studujícího je tedy důležité, aby se rozhodl pro svůj směr, pracoval na solidním a širokém základu, a teprve pak se poohlídl kolem a sbíral inspiraci.

Opravdu věřím, že by se člověk měl sám sebe ptát, jestli už je vážně tak daleko, aby si mohl jednoduše "vypichovat" inspirace. Koneckonců je většina dobrých nápadů zakořeněná v hlubokých základech příslušné školy a dají se těžko vytrhnout z kontextu.

Navíc je těžké uspět s tímto nápadem a postoupit dál, pokud je člověk sám, bez odpovídajícího mentora po svém boku.

"Existuje tisíc různých problémů, které nelze předvídat, dokud se neobjeví při práci. Pak je ale potřeba využít všechny své vytříbené smysly a dovednosti získané na základě dlouhé praxe, protože jinak často hrozí riziko, že koně se zkazí a přivedou člověka do nebezpečné situace"

Antoine de Pluvinel

SMÍME TEDY VŮBEC DĚLAT CHYBY?

Ano! Protože ty se stanou tak jako tak. A jen, když uděláme chybu, můžeme se z ní i poučit.

Čteme možná všichni stejné knihy, navštěvujeme stejné kurzy, a přesto na cestě z kurzu domů zjišťujeme, že každý v první řadě pochopil instrukce trenéra po svém a jinak. To souvisí samozřejmě s tím, že v hlavě pořád máme svého vlastního koně. A jak víme, žádný kůň se nepodobá jinému.

I v uzavřeném kruhu je pro perfekcionisty obtížné dělat chyby. Před kritickým odborným publikem mohou vlastní očekávání člověka velmi svazovat.

Svého času jsem například rozebrala, zpracovala, vstřebala a v praxi vyzkoušela texty Steinbrechta, abych pak za rok zjistila, že texty z jeho knihy najednou chápu jinak a hlavně hlouběji. Jak často jsem četla větu a myslela si "no jasně", abych o měsíc později znovu na ni narazila a nasávala ji jako bych ji četla poprvé. Jednoduše protože v tu chvíli se dané téma
výborně hodilo k těm, na kterých jsem momentálně pracovala se svým koněm.

Král se ptá Antoine de Pluvinela:

"Viděl jsem často cvičící mladé žáky dopouštějící se velkých chyb, jež on připustil, aniž by jim něco řekl. Kdybych nevěděl, jak zkušený jezdec on je, myslel bych si, že nevědomost byla důvodem pro jeho mlčení."

Král prosí Pluvinela o vysvětlení skryté pedagogiky a Pluvinel následně
odpovídá:

"Když tedy žák na začátku výcviku udělá nějakou chybu, pane, ať už v držení těla, které ho chceme naučit, nebo při vedení koně, pak je potřeba si promyslet, jestli by bylo správné tyto chyby opravovat zrovna v tu chvíli. K tomu je potřeba zohlednit i příčinu, která ho nutí
něco udělat špatně Je to nejistý sed, velké rozrušení nebo špatná schopnost chápání, co mu brání provést věci tak, jak mu bylo řečeno. Jestli je na vině špatné držení těla, pak by bylo docela nesmyslné kárat ho za jeho sed nebo za špatné vedení koně, které má nejistý sed rovněž na svědomí, a nenechá žáka soustředit se na nic jiného. Místo kritizování ho musíme naučit najít jistotu v sedle."

Antoine de Pluvinel

Každá chyba je užitečná a člověk se nesmí chyb obávat. Koneckonců se z nich máme poučit. Perfekcionizmus je také jedna z věcí, které jezdce ochromují. A kdo se stále nechá opravovat, vybuduje si jen stěží pocit pro to, co je správně a co ne. A to je to, co je vlastně podstatou jezdectví a jezdeckého umění. Schopnost cítit. Staří mistři nepsali pro nic za nic spoustu stránek a řádků o tolik opěvovaném jezdeckém taktu. Schopnost vcítit se a dar cítit a analyzovat, co se pod jezdcem děje, nebyl pro nic za nic tolik vychvalován.

"Podobné je to, když je jezdec příliš rozrušený. Opravdu moc nepomůže, když mu budeme vyčítat jeho chyby, dokud jeho rozrušení trvá, protože on nemá před očima nic jiného, než jeho neustálé napětí, které z něho dělá hluchého pro všechno, co mu chcete říct. Musíme ho nejdříve zbavit strachu, abychom ho dostali do stavu, ve kterém bude schopný používat svůj rozum a přijímat informace, které mu chceme sdělit. ......

Začínající jezdec se musí nejprve na koni cítit zcela jistě, než ho můžeme začít opravovat. A když se cítí jistě, pak ho můžeme naučit cítit sebe i koně. Existuje totiž spousta jezdců, kteří dělají něco špatně, protože to necítí ... Člověk musí tedy rozpoznat, jestli má jezdec cit pro sebe a proto, co dělá, aby mu mohl jasně ukázat cestu."

Antoine de Pluvinel

Učení se z chyb patří k učení se ze zkušeností. To znamená, že analýza chyb, hledání příčin a promyšlení možné korektury chyb mají vést k tomu, aby se chyby už nemusely opakovat.

S JAKÝMI CHYBAMI SE VLASTNĚ MŮŽEME SETKAT?

Chyby z nepozornosti a lehkovážnosti: Proto je důležité, s koněm pracovat pozorně, být duchem vždy v přítomnosti, tady a teď, a jezdit vždy pečlivě. "Nepořádné" ježdění nebo práce s koněm neexistuje. Pokud nejsme ve své kůži, dokážeme se v daný den jen těžko soustředit, pak bychom raději neměli ani stoupat do sedla.

Chyby na základě nevědomosti nebo neznalosti pravidel jsou nejčastějšími chybami v jezdectví. Vycházíme přitom často z mylných předpokladů. Když jsem začínala jezdit, dlouho a často padalo v hodině slovo" zádrž", a jako dítě jsem se příliš styděla zeptat a později, když jsem byla odrostlá, mi to zase připadalo trapné. Myslím si ale, že spousta jezdců "kutil" se svojí vlastní interpretací zádrže, ačkoliv každý uměl krásně odříkávat, že poloviční zádrž uvádí změnu tempa a celá zádrž vede k zastavení.

Společné reflektování chyb a diskutování o řešení přináší často více nápadů.
Samozřejmě může i kůň mít svoje připomínky, jako tady Conversano Aquileja
"Konrad"

Chyby myšlení: Jak často jsem si myslela, že pobízím zadní nohy mého koně dopředu? Jak často jsem si myslela, že jsem vyzrála nad posuvnou silou a přitom jsem ji jen potlačila. Chyby v myšlení spojené s velkými AHA- efekty jsou vysloveně Turbo Booster, když se chceme posunout dopředu. Ano, někdy to může být bolestivé, když člověk zjistí, že se delší dobu mýlil. Někdy bychom se ale bez tohoto poznání vůbec nedostali dál.

"Člověk musí nechat začínající jezdce dělat na začátku i chyby a nechat jim příležitost, aby je pokud možno sami od sebe zaregistrovali a opravili. Na začátku je můžeme jednou nebo dvakrát na to upozornit. Neměli by ale stále očekávat, že jim vše řekneme, jinak usne jejich rozum v důsledku tohoto očekávání".

Antoine de Pluvinel

Pokud se naučíme vážit si našich chyb a milovat je - pak budeme jezdit jednoduše (Anna Eichinger)