Čeho je moc, toho je příliš.

Může být člověk příliš pozitivní/ příliš negativní?

Autorka: Anna Eichinger | 1. srpna 2018 | / Foto: Katharina Gerletz / Překlad: Hana Florianová/ Překlad textu v originále: Zuviel des Guten

Jednou jsem na facebooku narazila na video, které mě ohromilo. Jednalo se o "klikrtrénink" s rybou. Ta chytrá ryba musela poznat různé předměty či symboly. Způsob, jakým tuhle výzvu zvládla, mě opravdu velice ohromil.

Cesta do minulosti

Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla vyrůstat hned vedle hřebčína s trakénskými koňmi. Koně zde byli již od malinka zvyklí na lidi, byli velice otevření, přátelští a zvědaví. Žádné z těchto zvířat nemělo nějakou špatnou zkušenost, zacházení s nimi bylo velmi jednoduché. V pubertálním věku jsem mohla já i moje kamarádka Kati jezdit na mladých koních. Hned první nasednutí na mladé zvíře, které se dnes rovná státnímu aktu, bylo tenkrát zcela bez senzací, takže jsme vůbec nepřemýšlely o tom, co to vlastně znamená již brzy s takovým milým a hodným zvířetem jezdit v kroku, klusu a trochu ve cvalu - samozřejmě na ještě nedokonale zaoblených křivkách.

Měly jsme zábavu, pamlsky existovaly tenkrát jen jako exotická zvláštnost na Vánoce, možná jen tu a tam kousek mrkve. Tolik asi k tématu pochvala, přičemž zde vůbec nechci opomenout emocionální stránku. Samozřejmě byla totiž spousta situací pozitivně posílena. Pokud byli koně hodní, pak jsme je dostatečně drbaly, hladily a milými slovy chválily jejich chování. Tak nějak bylo tenkrát všechno zcela uvolněné a já jsem měla v té době toho spoustu, co jsem chtěla koním říct.

Později, když jsem tento - pro mě velice chráněný a bezpečný rámec - opustila, měli i koně spoustu poselství pro mě. Avšak tenkrát jsem to tak nevnímala. Moje uši byly ucpané ambicemi, soustředěním a vedlejšími hluky, k nimž patřilo studium, přátelé, první profesní zkušenosti.

Pozitivně a negativně - dá se to házet do jednoho pytle?

Potřebovala jsem dlouho, než jsem opět našla ten pocit, který jsem zažívala s koňmi v dětství. Sotva jsem opustila svoji chráněnou bublinu a odstěhovala se do jiného města, stále se ve mně prohluboval ten pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném světě koní. Hodně jsem četla, navštěvovala jsem různé akce a divila se nad metodami, které najednou bylo potřeba k výchově koní. Nechci nic z těchto dob hodnotit jako dobré nebo špatné - bylo mi to prostě cizí a nemohla jsem se s tím nějak sžít. Chyběl mi můj střed.

Poznala jsem dvě zcela odlišné strany. Na jedné straně jsem slyšela: "Konečně jsme toho koně zlomili"; člověk měl často pocit, že koně čekají 23 hodin na to, aby mohli svému člověku jednu hodinu denně proměnit život v peklo. Každé NE- fungování mělo prý jasný záměr. Na druhé straně jsem později poznala výrazně pozitivní přístup ke koním. Vše, co kůň nabízí, musíme pochválit. A když stojí 500 kg na mé noze, pak to byla moje chyba.

To je jen zjednodušeně a ve zkratce, jak jsem to tenkrát vnímala, vůbec mi nejde o hodnocení. Pozoruji ale, že máme problém najít se v našem středu.

Najít si střed?

Vzpomeňme si na náš příběh z mého dětství a dospívání. Kdy jsme mohly v některé dny celé hodiny naslouchat koním při chroupání sena. Kde bylo na denním pořádku dlouhé mazlení se hříbaty. Ano, byla to doba bez sociálních medií, v mém dětství ještě neexistovaly ani mobilní telefony. Když se dívám, jak můj mladý lipicán mohl vyrůstat na pastvinách poblíž Piberu, tak přirozeně, tak zemitě, tak svobodně, pak mám radost, že jsem sama mohla mít podobnou zkušenost. S chozením bosky přes les, sbíráním ostružin v létě a nekonečnými koncerty cvrčků u nás venku. Možná je to toto uzemnění, které nám chybí, když vše tíhne k extrémům.

Zažila jsem lidi, kteří nerozpoznali konejšivé signály svých koní, a proto vytvářeli stále více tlaku. Poznala jsem ale i lidi, kteří i přes zcela pozitivní postoj a bez vedlejších úmyslů vůbec nezaregistrovali, že příliš mnoho pamlsků jejich koně stejným způsobem stresovalo. Vyrůstala jsem s lidmi, kteří nikdy nemluvili o konejšivých signálech a nepoužívali pamlsky jako odměny. Protože obojí nepotřebovali. Protože prostě byli s koněm.

Ještě jednou: Kdo by chtěl zde vyčíst hanu na horsemanship nebo pozitivní posilování, ten se mýlí.

Když však stále více zjišťuji, že v komunikaci chybí rozpoznání signálů, že nedokážeme být tady a teď, pak se neptám, čeho je příliš, spíš na to, co vlastně chybí.

Příliš mnoho a příliš málo?

Myslím, že v dnešní uspěchané době se necháváme příliš často zaplavovat informacemi. Nejsme schopni již přesně naslouchat. Naše intuice by nám totiž prozradila, kdy je něčeho příliš a kdy zase málo. Také bychom se odvážili mluvit se svým tělem. To je důvod, proč tak ráda používám herecká cvičení pro jezdce, protože nám pomohou dostat se trochu lépe do svého těla. Budovat vědomí a podporovat pozornost

Nemusíme se pak ani tak vehementně hádat o všech PRO a PROTI, které nás ve světě jezdectví očividně dělí. Nalezneme-li svůj střed, pak se staneme pravděpodobně i pro naše koně snesitelnější - i z vícera hledisek. 

(Anna Eichinger/ Einach Reiten) 

Odkaz na text v originále "Zuviel des Guten" na stránkách Anny Eichinger "Einach Reiten": :