Obrazná představivost

Práce s představivostí v akademickém jezdeckém umění

Autor: Anna Eichinger |6. června/ Foto: Katharina Gerletz / Překlad: Hana Florianová/ Text v originálu: Innere Bilder

Prapůvod všech nápadů lze hledat v obrazné představivosti:

Proto je fantazie jejím tak důležitým nástrojem, a hlavy bez fantazie nikdy nic nevytvoří - leda v matematice.

Arthur Schopenhauer (1788-1860) německý filozof

K dosažení úspěchu využívají všichni představivost: od sportovních psychologů přes komunikační vědy až po meditace nebo koučink ve světě byznysu.

Většina disciplín zná a používá "sílu představivosti". A pravděpodobně měli i matematici s kreativními hlavami mnohem větší pravděpodobnost úspěchu. Pro vydání časopisur Feine Hilfen č. 21 jsem sestavila pár vizualizací z akademického ježdění:

Vizualizující pedagog

Jak pociťuješ rovnováhu? Jak má vypadat dobré a uvolněné tvarování koně? Jaká je Tvoje vnitřní představa pro sestavení a ohnutí koně? Jak vypadá dobré tempo při stejnoměrném taktu? A jak posuzuješ správný kmih?
Kdo chce být pro koně dobrým pedagogem, musí nejprve vědět, o co ho chce požádat. Bent Branderup k tomu ve svých teoretických přednáškách pravidelně dodává:

"Lidé ani nevědí, co vlastně chtějí, ale chtějí to hned".

Když víš, čeho jsi schopen, můžeš dělat, co chceš!

Co vlastně od našeho koně chceme?

Touto otázkou začíná tedy naše první stanovení cílů pro zvládnutí základů při práci ze země.

Vylepšení společné komunikace s koněm začíná vždy nejprve ze země. Pokud jsou základy dobrého vztahu, které zahrnují i výchovu a vodění, již zvládnuty, pak stojí na rozvrhu první krůčky k tvarování koně. Přitom bychom měli vždy před skutečným požadavkem na sestavení a ohnutí samozřejmě znát i jednotlivé komponenty. Co se má vlastně stát se spodní čelistí při sestavení? A proč potřebujeme otevřený týl? Když si jezdec umí nejprve v hlavě představit, jak se kůň natahuje za nabízenou rukou a pak se vlivem jemného působení na obnosku podsune spodní čelist při otevřeném zátylku pod atlas - ten ví, jak má formulovat svoji pedagogickou otázku a umí následně i přesně kontrolovat výsledek.

Právě při pohledu z tohoto úhlu má práce ze země, na lonži, na ruce, na dlouhých otěžích a při kombinaci všech těchto pozic v akademickém jezdeckém umění velký význam, protože přitom jezdec významně školí nejen svůj postřeh, ale i svoje vnímání.

Proč je vnímání při ježdění tak důležité

Vizualizace znamená "jezdit hlavou". Myslící jezdec musí zpracovat nejen teorii, nýbrž i veškeré informace vnímané pomocí smyslů.

"Podle přesných předpisů a mrtvých písmen může jezdec udělat z koně nanejvýš stroj, ne ho však vycvičit. To se mu podaří pouze tehdy, pokud se nechá řídit svým pocitem a vlastním názorem". (Gustav Steinbrecht)

Myslící jezdec analyzuje, přemýšlí a jedná. Protože koneckonců se chová pouze jeden kůň jako v učebnici. Jenom ten kůň, který je v učebnici zobrazen. Proto by neměl být jezdec jen paušálním turistou, ale objevitelem, kterého cesta k jezdeckému umění baví víc než konečný výsledek. Nejen prostřednictvím našich smyslů přijímáme informace od koně, také ruka a sed získávají a předávají dál důležité informace.

"A právě správné a rychlé vnímání působení pohybu koně na pohyb jezdce, je tou velmi důležitou vlastností, kterou označujeme slovem "takt jezdce" nebo-li jemné cítění koně. Jezdec nemůže sledovat očima pohyb nohou svého koně, přinejmenším ne bez úplné ztráty držení svého těla. Tak trochu je to jako v případě slepce, který je donucen vysoce vyvinutým citem, nahradit, jak nejlépe to jde, chybějící světlo v jeho očích". (Gustav Steinbrecht)

Pro citlivou ruku a citlivý sed je zrovna na začátku (také jezdeckého výcviku) největším asistentem vnitřní a vnější oko - pocit a zrak. Právě proto, že nemáme na sedací části žádné oči a později musíme zkušenosti zaznamenané zrakem umět i přesně vycítit - se tu opět uzavírá kruh a dostáváme se znovu k práci ze země.

"Jen myslícího jezdce je možné naučit citlivý sed, protože jezdec musí rozumět, co cítí!" (Bent Branderup).

Cit nepotřebujeme ale jen u gymnastiky. V první řadě chceme oslovit i psychiku koně. Přejeme si koneckonců koně, který s námi bude rád pracovat a trávit čas. Tuto psychiku chceme oslovit i později při gymnastice, Chceme mu klást otázky a dostávat jasné odpovědi.

Představivost ke zlepšení komunikace

Proto je pro nás jako pedagogy tou úplně první vizualizací:

Co chci od mého koně a co nechci!

Nemusí se nám přitom v hlavě hned objevit obraz konečného výsledku. Pokud se například vrátíme k našemu příkladu práce na sestavení a ohnutí v stání, mohli bychom začít u těch nejmenších detailů. Zeptám-li se v lekci svého studenta, co si přesně představuje, začne hned s korektním popisem techniky. Místo abychom se zamysleli nad základními věcmi - jako je klidně stojící kůň- často zabředneme v odborném dialogu. Při vizualizaci bychom měli tedy myslet i na úplné maličkosti. A nejen na technický výsledek: sestaveného a ohnutého koně.

Přemýšlíme vůbec i o naší vlastní pozici těla? Většinou si vůbec nevšimneme, že stojíme před koněm s jednou nohou uvolněnou a jsme zcela rozpadlí. Když si sami u sebe představíme postoj, který chceme zaujmout před koněm, podaří se nám ho v praxi lépe zaujmout. Existuje tedy celá řada maličkostí, které si můžeme zapsat na náš vizuální seznam: kde držím při práci ze země obnosek? Jsou prsty sevřené nebo otevřené? V které ruce držím všechny smyčky lonže nebo vodítka? Kam ukazuje tušírka? Jaká je moje vlastní rovnováha?

Když si člověk představuje konečný obrázek, nejde přitom jen o koně ale i o člověka. Jak má člověk působit a stát před koněm, a jak ne.

Pokud máme jasný obraz před očima, budeme otázky k nám samotným i pro koně nejprve formulovat v myšlenkách a pak i v praxi. Při troše cviku již brzy dosáhnete jemnosti v komunikaci.

Nejhorší herec na světě

Představte si, že stojíte jako herec na podiu. Máte na podiu chodit dokola a naráz zůstat stát.

Ale: Vy jste nejhorší herec na světě. Publikum tuší již dlouho dopředu, že budete hned zastavovat.

Pro koně to může být výhoda, že jste špatným hercem.

Koně komunikují svým tělem. My lidé to děláme zřídka. Opravdová radost se v našem těle odrazí jen málokdy. Velice snadno umíme ale přečíst: "...když člověku naproti mně se vede špatně" Jeho tělo je nahrben, má zatuhlá ramena a upřený pohled. Tak pendlujeme většinou ráno do práce, přičemž emoce tam samozřejmě nehrají (nemohou hrát) žádnou roli.

Potřebujeme ale projevovat i opravdovou radost, protože radost chceme probudit rovněž v našem koni, který se spolu s námi má těšit ze svých nových schopností. Pomocí řeči těla musíme sdělovat různé zprávy a signály.

Vraťme se zpátky k zastavení. Pokud bychom byli pro naše publikum tak lehce předvídatelní, pak bychom to byli i pro našeho koně. Nacházíme se na zemi před nebo vedle našeho koně. Jdeme pozpátku nebo vedle našeho koně. Jedním cvikem z hereckého umění může být skutečně vizualizace plánovaného zastavení, jeho procítění ve vlastním těle. Vydechujeme, když plánujeme zastavit? Propadne se vlastní těžiště nahoru nebo dolů? Jak se mění vlastní sled kroků? A pak zastavení zahrajeme přehnaně špatně. Kdo svého koně svým zastavením nepřepadne, dostane najednou mnohem víc pozornosti. Komunikace s jistou dávkou předvídatelnosti je koneckonců příjemnější než úlohy, které někdo z ničeho nic vykřikne.

Vnitřní představa o rovnováze

Proč si my jezdci často nerozumíme a máme pocit, že každý mluví o něčem jiném? Harmonie je něco hluboce subjektivního, přičemž určitě každý jezdec nebo jezdkyně má svoji vlastní nápady a představu o tom, jak by měl harmonii cítit.

Moje trenérská kolegyně Annika Keller to jednou při společném setkání pěkně formulovala:

"Harmonie je absence jakéhokoliv odporu."

Každý má svoji subjektivní představu - její formulace je prvním krokem k vytvoření jasného obrazu v hlavě.

Podobné je to i s rovnováhou. Zde existuje spousta možností pro obraznou představivost.

Mým studentům ráda radím, aby si představili "koně ze skla". Proměníme tedy našeho koně ve skleněného koníka, který je ne zcela naplněn vodou. Je kůň ve svém středu? Je voda rovnoměrně rozptýlená, nebo máme pocit, že voda přetéká více směrem k vnější přední noze?

Když pak chceme lehkými cviky v stání, tedy prostřednictvím dovnitř plec a dovnitř záď, jakož i zádrží znovu získat vyváženost a tím i rovnováhu vody, budeme myslet méně na techniku a více na pocit, že chceme vodu přesunutím rovnováhy dostat zase do středu koně. Často postačí jen toto pomyšlení na vodu k jednoduchému zjištění nerovnovážného zatížení předních nohou koně. Chceme-li poslat zádrž koňským tělem, cítíme, kde voda popřípadě nemůže projít zúženým místem - víme tedy, kde zádrž nemůže projít.

Na koni můžeme jako jezdci stejným způsobem vnímat, jestli jsme našli svůj střed - nebo co s námi voda dělá. To pomůže i statickému sedu. Statický sed znamená v podstatě "sedět rovně", tedy v rovnováze a v pohybu. Tuto rovnováhu bychom měli najít a vnímat v našem středu, v našem břiše.

Fyzický sed znamená sedem následovat a ovlivňovat trojdimenzionální pohyby hrudního koše koně, a tím i pohyby koně. Když se například nacházíme na levé ruce a cítíme, že hrudní koš koně rotuje na vnitřní straně nahoru a kůň nás tím posadil víc ven, pokouší se spousta jezdců sednout si zase dovnitř a dolů. Přitom se dost možná zalomí nejen v pravé kyčli - vrchní část těla se silně natočí dovnitř.

Abychom zase dali statiku do pořádku a mohli sedět rovně, může zde také pomoci připomenutí skleněného člověka - nebo jiní jezdci si rádi vypomohou představou spolknuté kulečníkové kuličky.

Kulečníková kulička

... popisuje náš střed. Svoje těžiště můžeme na koni převážit dopředu nebo trochu dozadu - v závislosti na tom, jestli chceme po koni vytažení dopředu dolů nebo shromáždění. Když bereme naše těžiště dopředu, můžeme si představit, jak kulečníková koule roluje v našem břiše dopředu směrem k pupíku. Musíme ale dávat pozor, aby nám kulička neutekla z břicha ven a nepřekulila se přes kohoutek koně a pak na zem. Toto "ohraničení" pomůže jezdcům, kteří se rádi "převažují" dopředu a příliš silně se pak opírají do třmenů.

Kulečníkovou kouli můžu například nechat rolovat směrem k vnitřní kyčli koně, když chci například ve cviku dovnitř záď koně shromáždit. Nebo úplně opatrně nechám kouli rolovat směrem k vnitřní pleci, kdybych chtěla koně ve cviku dovnitř záď zase poslat více dopředu.

Zkus to třeba s představou pohodlí

Moje ryzka Tarabaya je vybavena velkou dávkou kmihu. Když jsme konečně uspořádali zadní nohy, stala se pro mě - protože kmih prostupoval lépe i zády- samozřejmě i pohodlnější při vysezení. Nejprve jen na několik málo chvilek. Abych tyto chvilky prodloužila, představila jsem si dva obrázky.

Jednoduše jsem si ji zase "představila pohodlnější", nebo jinak - podařilo se mi vzít si můj obrázek pohodlnějšího koně na mého nepohodlného. Můj fyzický sed byl na pohodlném koni samozřejmě uvolněnější. S trochou fantazie se mi podařilo mého nepohodlného koně jezdit pohodlněji.

Střílení šípů do země

Při práci ze země máme výhodu, že můžeme mít svého koně, když jdeme pozpátku, celého na očích. Vidíme, jestli kůň došlapuje pod těžiště nebo ne.

Když sedíme na koni a náš pocit ještě není natolik vyškolený, aby konkrétně zhodnotil kvalitu došlápnutí zadní nohy, může nám zcela jistě pomoci následující představa: Když se pod námi hýbe hrudní koš doleva a doprava, nahoru a dolů, přičemž i rotuje, pak se naše sedací kosti pohybují nahoru a dolů. Když se levá zadní noha zhoupne dopředu, klesá také naše levá sedací kost dopředu dolů. Když si v tu chvíli představíme, že naše sedací kost vyšle šíp k zemi jako signál pro zadní nohu - sem musíš došlápnout - může to na jednu stranu zlepšit naše vnímání, a na druhou stranu to může skutečně pomoci dostat zadní nohu trochu víc dopředu.

Jeden z mých oblíbených obrázků od Benta Branderupa se vztahuje k pobízení dopředu a současnému působení rukama dozadu. Následující obrázek ukazuje zcela logicky, proč nemůžeme pomocí "Vzadu pobízej - vpředu drž" dosáhnout měkkého spojení s hubou ani správného dopředného pohybu:

"Co cítíme v ruce je již minulostí. Můžeme se tedy pouze snažit pozitivně ovlivnit budoucnost. Život musíme také žít dopředu a zpětně chápat. Stejné je to s ježděním na koni, musíme jezdit dopředu a informace v ruce chápat jako zprávu z minulosti."

Co tedy cítíme v ruce, se již stalo - nebo taky ne. Nemá tedy smysl chtít rukou ovlivnit tvarování koně, které by mělo být výsledkem dopředného pohybu zadní nohy. To je tedy důvod cesty do minulosti:  Chceme využit získané informace pro korekturu a dosáhnout korektní pohyb dopředu. Dosáhnutí cílů znovu zkontrolujeme prostřednictvím informací přenesených do naší ruky.

Skvělou vizualizaci používá Bent Branderup na svých kurzech i ohledně zatížení zadní nohy:

"Můžu sám zvednout těžký kbelík, když moje nohy nestojí kolmo dolů, ale směřují dozadu? Člověk také nezvládne zvednout židli, na které sám sedí. Podobné je to s koněm. Protože, když na něm sedíme, tlačíme váhu přes hrudní koš na lopatky. Proto lze považovat jezdectví za dobré jen tehdy, když odlehčíme přední nohy a zachováme pohyblivost lopatek. Ne přední noha ve vzduchu ale přední noha stojící na zemi nám dává obrázek o pohyblivosti lopatek."

Staří mistři

... nás mohou také při vizualizaci podpořit. Můžeme se například opřít o jejich názor k některému tématu - namátkově sed na vnitřní sedací kosti:

Steinbrecht zde hovoří o jemném náklonu boků směrem dovnitř. Guérinière říká, kůň se ohne kolem vnitřní nohy a Newcastle popisuje, že třmen bude vypadat o 4 palce delší. Všichni tři hovoří o stejné věci, jen ji jinak formulují. Někdy se vyplatí přečíst si několik formulací k jednomu tématu, abychom získali jasný obraz před očima. Protože ne vždy je to, co spisovatel A píše, pro moji představivost hned pochopitelné. Spisovatel B mi možná pomůže lépe pochopit spisovatele A.

Naopak je také dobrým cvičením zkusit si některá témata jezdeckého umění formulovat sám pro sebe různými způsoby. Přitom budeme možná sami sobě v představách malovat obrázky, které nám pomohou lépe zobrazit naše otázky kladené koni.

Závěr

Vizualizace pomáhá. A někdy pomůže i sáhnout po vlastních zkušenostech: Zkušenosti, které na první pohled s ježděním na koni nemají nic společného.

Každý zná situaci z tanečních: S učitelem tance bylo možné se uvolnit a nechat se dobře vést. Ježdění na koni je párový tanec, nejde o dominanci, nýbrž o dvě duše a dvě těla, která se chtějí spojit v jedno. (Bent Branderup)

Pokud použijeme obraznou představivost, pak jezdíme jednoduše

(Anna Eichinger/ Einfach Reiten)

Odkaz na text v originálu "Innere Bilder" na stránkách Anny Eichinger "Einfach Reiten":