Společně komunikovat

Pomůcky musí pomáhat

Autorka: Anna Eichinger | 26. dubna 2019 | Překlad: Hana Florianová z originálu: Hilfen müssen helfen

Jarní kurz s Bentem Branderupem na téma: Sekundární pomůcky

Když působíme na koně, musíme rozumět tomu, na co působíme a jak působíme. Tato i mnohá jiná témata byla probírána na prvním semináři s Bentem Branderupem v jezdeckém centru Equimotion v Mannersdorfu/ v Dolním Rakousku. Podrobný popis této velmi podařené premiéry následuje ve třech dílech!

Bent Branderup nás hned v první lekci semináře nechal přemýšlet o všech aspektech sekundárních pomůcek: Zeptal se nás, jaká primární pomůcka se hodí k určitým sekundárním pomůckám.

A hned vyrážíme do Francie za Antoine de Pluvinelem (1555-1620), jehož cílem bylo, abychom řídili koně svými kyčlemi.

"Když kůň nebude reagovat na sed jezdce, jakou sekundární pomůcku byste v tom případě zvolili? Dnešní jezdec věří: Dobře sedět na koni znamená udržet se nahoře nebo udělat tam "pěknou figuru". Proto musí tato cesta jít pro mnohé opačným směrem. Učíme se nejprve sekundární pomůcky a pak hledáme, čím bychom pomocí sedu tuto sekundární pomůcku nahradili!" 

Bent Branderup

Bent Branderup vybízí na tomto místě k zamyšlení, stejně jako Gustav Steinbrecht v jeho Gymnáziu koně:

"V literatuře se často hovoří o zkušeném jezdci. Ve skutečnosti je to většinou naopak. Dnešní jezdec málokdy projde profesionálním výcvikem.

Ještě nikdy v minulosti nebylo tak jako dnes běžné, aby se nezkušený jezdec učil na nezkušeném koni. Nezkušený jezdec byl dříve vyškolen na vycvičeném školním hřebci. Kdyby si každý pořídil svoji vlastní dvorní jezdeckou školu, stálo by to dnes jmění." 

Bent Branderup

Porozumění pro použití pomůcek.

Používání pomůcek je v podstatě komunikací - vyjadřujeme tím nějaká přání. Komunikace je zároveň interakcí minimálně dvou bytostí. Co vyjadřuje člověk a co říká kůň?

"Teprve ve chvíli, kdy kůň řekne ano, rozumí svému jezdci - teprve pak je komunikace pomůckou - jinak koni nemůžeme pomoci. A když pomůcky nepomáhají, pak nejsou pomůckami".

Bent Branderup

Bent Branderup však zároveň varuje před používáním některých pomůcek jako "trvalých berliček" - ty by si název "pomůcka" nezasloužily. Komunikace je koneckonců i tím, že příjemce zprávy jejímu poselství porozumí. Některé pomůcky možná kůň pochopí, ačkoliv nebudou mít logickou strukturální souvislost. Pro výcvik koně má však velký význam, aby pomůcky dávané ze země byly nakonec i pomůckami, které budou sekundovat sedu.

Když použijeme primární pomůcku, které kůň ještě nerozumí nebo ji neumí zrealizovat, pak využijeme sekundární pomůcky, které byly koni známé již ze země. Získáme tak dobré přemostění. Práce ze země, na lonži, na ruce, dlouhých otěžích a konečně i crossover vyplní mezery před příchodem práce pod sedlem.

"Vůči koni zaujímáme různé pozice při vodění a nakonec i jednu nezvyklou - přímo na hřbetě".

Bent Branderup

Využití koňské řeči

Musíme vycházet z toho, že kůň používá svoji vlastní řeč. To, co se ho snažíme naučit, je pro něj cizí. I Bent Branderup se jako Dán naučil německy teprve později - nejprve se přece každý učí znát svůj mateřský jazyk.

Bent Branderup se zamyslel i nad jiným fenoménem - nad jezdci, kteří si, jak uvádějí, chtějí ze všech systémů vybrat to nejlepší. "Abych to tak mohl udělat, musel bych nejprve znát a rozumět celému systému - a také ovládat původní řeč. Ani z francouzštiny, italštiny nebo angličtiny si nemůžu vybrat některé slabiky, které se mi líbí.

"Když chceme ovládat komunikaci s koněm, pak se nejedná o koňskou nebo lidskou řeč - spíše vytváříme novou řeč, které bude rozumět člověk i kůň."

Bent Branderup

Jak důležitý je přirozený odchov, zdůrazňoval Bent Branderup pro pozdější práci pod sedlem:

"Spousta hříbat je tím, čemu říkám skleníková hříbata. Narodí se v boxu a nejsou odstavena, dokud nevezmou matku odtud ven. Takové hříbě je němé a nemá sociální kompetence."

Bent Branderup

Jak spolu komunikují koně ve stádě a můžeme podle toho používat i naše pomůcky?

Bent Branderup kreslí na tabuli koně z ptačí perspektivy. Za koněm jde hřebec, kterému patří toto stádo. Před stádem jde jeho kobyla, která na pokus o předběhnutí kriticky odpovídá zadní nohou. Stádo jde rozložené do stran. Podle tohoto vzoru jde podle Benta Branderupa většinou každé stádo.

Proč nemůžeme jezdit na losech?

Zcela jednoduše - švédská pošta vyzkoušela místo zápřahu losů před sáněmi jejich využití pod sedlem. Bez úspěchu, protože los není stádové zvíře, je samotářem a proto mu chybí stádový instinkt, což má naopak při výcviku jezdeckých zvířat v zásadě velkou výhodu.

"Proto můžeme jezdit na koních, oslech nebo slonech či lamách".

Bent Branderup

Když přistupujeme ke koním a pohybujeme se ve vedoucí pozici, jak ji známe ze struktury stáda, pak se musíme sami sebe ptát:

"Kdo jsem v očích mého koně"?

"Jak se na mě dívá můj kůň v určité pozici? Pokud se na mě dívá jako na člena jeho stáda, pak stojím v hierarchii pod ním. Vedoucí klisnu nikdo nenahání, ani hřebec ne. Pokud se ale na mě hřebec dívá jako na člena stáda na nižší pozici, pak má veškeré právo mě popohánět. Hřebec musí rozumět, jakou roli chci ve stádě mít - a musí mi také dát oprávnění, abych tuto roli mohl obsadit."

Bent Branderup

Každá pozice vedle koně může sebou nést různé problémy. Koně, kteří příliš hřebčí a člověka chtějí před sebou popohánět, reagují jako hřebec, který své stádo nahání "odzadu" a cení u toho někdy zuby. Ti, kteří ve svém člověku interpretují vedoucí klisnu, pokládají zpravidla svoji hlavu na břicho člověka a nedají se odtud takříkajíc odehnat. Pak je těžké přejít z pozice práce ze země do pozice lonžovací.

Kůň se nutně pokouší naši komunikaci interpretovat pomocí obrázků z jeho vlastního světa. Proto bychom měli chápat, kým v očích koně v této pozici a v této chvíli jsme.

Dívá se na mě jako na vedoucí klisnu? Pak mě bude kůň sám od sebe následovat. Pokud tomu tak není, pak potřebuji nějakou pomůcku, abych dokázal svému koni moje přání nějak vyjádřit. Jako prodlouženou rukou ukážu tušírkou na místo, kde bude jednou přiložená moje holeň - tak naučíme koně rozumět vnitřní holeni - později přiložením přes hřbet i vnější holeni. Zároveň tak vybízíme koně k vykročení zadní nohou pod těžiště.

"Každý kdo již seděl na mladém koni a chtěl se rozejít, zažil určitě tu reakci, že kůň místo aby se rozešel, zatuhl a udělal kočičí hřbet."

Bent Branderup

Že vnitřní holeň pobízí koně k rozejití, je tedy naučená věc. Neexistují žádné páčky a ozubená kolečka na koni, říká Bent Branderup a varuje před příliš mechanickým používání pomůcek.

"Všechny reakce jsou naučené, neexistuje žádná přirozená pomůcka. Představa přirozených pomůcek mezi koněm a člověkem je mylná."

Bent Branderup

Proto musíme školit svůj postřeh- protože jezdec musí odpovědi svého koně rozumět. Musíme nejprve tedy vědět, na co se koně chceme zeptat, vyjádřit to odpovídajícími signály a pak musí mít kůň chuť nás pochopit. Když nebude mít kůň dostatečnou motivaci, aby nás chtěl pochopit, pak se pomůcky nemohou stát lehkými. Ve výcviku musíme naše jednání udělat pro koně tak srozumitelným, jak jen to jde.

S pomocí několika nákresů vysvětluje Bent Branderup jednotlivé pozice každého zvířete ve stádě a jak tyto pozice můžeme postupně převést do sekundárních pomůcek. A tak vznikne ze světa pocitů koně rámec, který může člověk účinně využít pro svoji komunikaci a používání pomůcek. Jednoduché vodění koně je tedy důležitou přípravou pro práci ze země. Kdo dokáže na ohlávce jít vedle plece svého koně, zpomalit tempo a pak ho zase zrychlit, odbočit doleva a pak zase doprava, získal důležitý základ pro další výcvik.

Pozice práce ze země

V akademickém jezdeckém umění nemáme pouze "práci ze země". Zásadně se my jezdci pohybujeme většinou pěšky - všechno, co můžeme podniknout s koněm ze země, je nejenom velmi různorodé ale i velmi přínosné pro kreativitu a vnímání - koneckonců se učíme využívat pomůcky ze všech koňských stran a zkoumáme, kde by nás kůň v jaké chvíli mohl potřebovat jako vedoucího tanečního partnera.

Při práci ze země chceme ve frontální pozici před koněm získat dobrý přehled. Z této perspektivy můžeme snadněji odezírat odpovědi koně. Toto prvotní školení postřehu je velmi důležité, protože když nedokážeme číst koně, pak neporozumíme žádné odpovědi.

I v momentě, kdy kůň naši pomůcku interpretoval špatně, i přesto to byl pokus porozumět svému člověku. Člověk by neměl v takovém případě reagovat svým "NE", nýbrž "ANO SKORO, ALE - je fajn, že se snažíš mi porozumět".

"V každém případě hodně chvalte, když kůň něco dobře uhodne. Když člověk propásne příležitost říct koni, kdy udělal něco dobře, propásne i příležitost něco ho naučit. Naučené je jen to, na co si kůň dokáže vzpomenout. Na co si dokážete vzpomenout z fyziky na základní škole? Pryč je to. Člověk se tam ale naučil i číst a psát, a dodnes většina z nás umí číst a psát. Ale celé roky se učíme něco pro školu, na co si později už ani nedokážeme vzpomenout. To existuje i u ježdění na koni - viděl jsem už lidi, kteří jezdili dlouhá léta u renomovaných učitelů jezdectví a po dalších 40 letech nebyla jejich jízda na koni nijak ohromující!"

Bent Branderup

Bent Branderup proto radí stále se přesvědčovat, zda se kůň skutečně něčemu naučil a rozuměl tomu. Rozsáhlá teorie pak pokračovala následujícím tématem:

Porozumění pro pohyb dopředu

V pozici práce ze země vysvětlíme tedy koni vnitřní holeň a byli bychom rádi, aby zadní noha díky vykročení pod těžiště pomohla pohnout tělesnou hmotou dopředu, a ne se odrážela směrem dozadu. Jaký je rozdíl mezi dopředu a rychle? Kůň dokáže být rychlý, když otevře klouby směrem dozadu. A dopředný?

"Tohle by mohlo být vysvětlení - akademický sed funguje jen tehdy, když zadní noha koně došlápne pod jezdce. Když se těžiště člověka a koně překrývají".

Bent Branderup

Pak se Bent Branderup snažil svému pozornému publiku vysvětlit rozdíl mezi zrychlením a zpomalení. Když se na zpomalení podílí pouze přední noha koně a ta musí zadržet veškerou valící se tělesnou hmotu - pak v našem sedu cítíme tvrdé nárazy. Nepohodlí nemůže cítit pouze člověk - i kůň sám se tak musí cítit.

U každého koně tedy rozhoduje i konkrétní dopředné tempo o jeho pozitivním vnímání svého těla pod jezdcem. Aby nás kůň mohl dobře nosit, potřebujeme dlouholetý výcvik. Dovnitř plec, dovnitř záď, piafa - to jsou lekce pro koně, kteří od přírody nepokládají své zadní nohy pod tělo efektivně. Poskakování na místě je proto bezvýznamné a bezpředmětné, protože nevede k cíli - tedy stát se dobrým jezdeckým koněm.

Od dobrých a špatných piaf vede Bentova teorie nevyhnutně k vedení mezi plecemi. Z pozice práce ze země se propracováváme pomalu do pozice práce na ruce vedené z vnější strany. Přitom máme ruku nataženou přes kohoutek a přijímáme informace ze zadní nohy. Interpretujeme, co naše ruka vnímá - nebo taky ne. Naše přítomnost na vnější straně koně nám pomůže dostat se do pozice vnější otěže. Posun hrudního koše mezi otěžemi je velmi důležitým detailem výcviku. Na rozdíl od člověka nemá kůň žádnou klíční kost, takže lopatky visí volně zavěšené v tkáních. V momentě, kdy hrudní koš visí těžce mezi lopatkami, dochází k tuhnutí plecí a snížené pohyblivosti hrudního koše. Co se však stane, když se na pohybu zad začne podílet zadní noha? Bent Branderup demonstruje, co se stane s jeho vlastní chůzí, když nechá ramena volně svěšená a pak, když ruce zkříží na prsou. Pohyb zad byl v druhém případě zatuhlý.

To znamená: Přední nohy nemůžou vytvářet pohyb hřbetu

Ten, kdo si zkříží ruce na prsa, stane se automaticky mimochodníkem. Mimochod vznikne ze zatuhnutí a blokování ramen a vede k nepohyblivé páteři. Zadní noha může ramena uvolnit - Bent Branderup nyní vysvětluje podrobně, jak jedna zadní noha posunuje hrudní koš dopředu k jedné z předních noh. To by se jednalo o pohyb, u kterého druhá zadní noha úplně vypadává ven. Představme si naopak ideální stav - kdy obě zadní nohy nasměrují pohyb hrudního koše jedním směrem.

Bent Branderup vysvětluje publiku, podle čeho můžeme pozorovat problém v zavěšení hrudního koše - totiž podle spěnek. Když se spěnka propíná více, pak víme: Zde je na přední noze příliš mnoho váhy.

Když tohle přetížení rozpoznáme, pak se naše pozornost obrátí k zátylku a prověří korektnost sestavení koně. Proč je to tak důležité? Sestavení v každém případě ovlivňuje aktivitu pánve - sestavení a postavení pánve v podstatě úzce souvisí.

Když pánev na jedné straně rotuje dopředu a dolů - například na levou ruku. Pak by hrudní koš rotoval na vnější straně vpravo nahoru, na levé vnitřní straně naopak dolů. Tato rotace by se táhla dále krkem koně a ž k jeho týlu. A tady bychom nazvali výsledek sestavením. A z toho vyplývá: Sestavení musí zásadně vycházet od zadní nohy - ale při práci ze země můžeme koni z naší pozice před ním nejprve velice dobře vysvětlit, na čem bychom rádi pracovali.

Dobré sestavení se většinou nepodaří tehdy, pokud hrudní koš pevně visí na vnější pleci. 

"Proto vezmeme vnější plec trochu dovnitř. A právě proto je cvik dovnitř plec TOU uvolňovací lekcí. Tady můžeme ale i pozorovat, kolik jezdců tomuto cviku nerozumí. Protože mnoho jezdců postaví koně ke zdi a pobízí ho přes stojící vnější přední nohu ještě víc ven. To pak není plec dovnitř ale plec ven". 

Bent Branderup

Je potřeba ale říct: málokterý jezdec dělá chyby schválně. V pozici práce na ruce nám však mohou tyto chybné pokusy být dokonce nápomocné při zdokonalování našeho vnímání a porozumění

"V první řadě je nutné zjistit, jestli je v těle nějaké napětí a analyzovat, odkud pramení. Tyto chyby vycházejí velmi zřídka jenom z týlu. Jak hluboce se jezdec dokáže ponořit do koňského těla? A pamatujte: Ruka nehledá koně, ale kůň hledá ruku."

Bent Branderup

Zásadně varuje Bent Branderup předtím, abychom pocit určitého napětí v těle označili jako původ problémů - často cítíme pouze symptomy. Problém může fyzicky ležet někde úplně jinde.

V následujících praktických lekcích se jezdci a koně věnovali práci ze země. K tomu napíšu více ve druhé části reportáže příští týden.

Anna Eichinger, autorka tohoto článku, bude 15.-16.června 2019 na kurzu v Blížkovicích. Zde můžete mít možnost, zeptat se jí přímo na její bohaté zkušenosti a detaily z kurzů s Bentem Branderupem. Pro další informace klikněte ZDE