Čas nehraje žádnou roli

Autor: Anna Eichinger | 30. leden, 2019 | překlad: Hana Florianová/ text v originálu: Zeit spielt keine Rolle

Lze opravdu koně během půl hodiny v rámci show "napravit"? A jaké je srovnání naopak s dlouhodobým výcvikem? Pro vydání časopisu Feine Hilfen, číslo 24 jsem vedla rozhovor s Bentem Branderupem o "problémových" koních z hlediska celkového výcviku v Akademickém jezdeckém umění.

Fotocredit: Lotte Lekholm

Který kůň tě během tvého života postavil před obzvláště velké problémy?

Bent Branderup: Mému knabstrupskému hřebci "Huginovi" je věnována kniha "Akademische Reitkunst". Kvůli němu a jeho zlomeninám na třech končetinách a oslepnutí jsem musel před 30 lety úplně změnit svoje myšlení. Díky němu jsem se naučil, že kůň není tady pro jezdecké umění, ale jezdecké umění je tu pro koně. Můj hřebec PRE "Caradura" mě ovšem postavil před obzvlášť těžkou výzvu. "Cara" je velmi milý kůň s extrémně skvělým charakterem. Bohužel je jeho pohybový koncept od přírody postavený na velmi široko rozkročených končetinách a připomíná spíše klusáka než PRE. K tomu je nutné připočítat velmi nízko postavený krk. Cara byl tedy stále velmi na předku a vzadu široko rozkročený. Teprve v jeho jedenácti letech se mi nyní podařilo Caru více posadit na zadní nohy. Neuvěřitelné na tom je, že Cara díky tomu nyní v jedenácti letech vyrostl o pět centimetrů, protože se o těchto pět centimetrů může snadněji napřímit v kohoutku mezi odlehčenými lopatkami. Úkolem výcviku tedy bylo získat ohebnější zadní nohy, zlepšit jejich koordinaci a jejich funkci. V momentě, kdy zadní nohy obdržely svoji funkčnost, vyřešil se i problém s krkem, chody koně se staly elegantnější. Při jeho výcviku jsem kráčel úplně jinou cestou, než to dělám normálně a výcvik jsem musel ve srovnání s jinými koňmi pojmout úplně jinak. Na této cestě jsem měl spoustu nápadů a úvah, například o školním zastavení.

Co zde bylo nové?

Bent Branderup: Školní zastavení bylo v tom daném okamžiku právě znovu "objeveno". Avšak prací na školním zastavení se objevily i nové problémy. Cílem bylo zlepšit díky školnímu zastavení ohebnost a pružnost zadních nohou. S mými frederiksborgskými koňmi Zarifem a Tyssonem byla práce na školním zastavení zcela bez problémů, také knabstrupskému hřebci Tableauvi se podařilo cestu zádrže přes páteř do zadních končetin dobře pochopit a zrealizovat. Cara se však v "kočičím hřbetu" úspěšně vyhýbal ohnutí zadních končetin a zůstal o to zatuhlejší v kloubech a celkově zadních končetinách. Vyklenul pouze bederní oblast a otevřel tak kyčelní klouby. Tenkrát jsem tuto chybu ještě nedokázal správně přiřadit, proto se spousta problémů na začátku této práce ještě zhoršila a já musel začít myslet dál. Přidali jsme tedy i práci se shromážděným krokem, tedy školním krokem. Přitom jsem mohl se vším klidem pracovat na ohebnosti zadních končetin a mobilizovat je. Po třech letech intenzivní práce na ruce, kterou jsem vyvinul z práce u sloupů (Pilaren), a občasné práce pod sedlem se dostavily první úspěchy. Teprve od ledna tohoto roku můžu začít sklízet plody této náročné práce na detailech - a začít jezdit, protože najednou byly všechny lekce, které jsme cvičili ze země, jednoduše proveditelné i ze sedla. Až po piafu a cvalové přeskoky. Když se kůň dokáže posadit na zadní, pak je všechno možné. Do té doby jsem o tom často jen přemítal.

Cesta tedy šla přes shromáždění - nešlo by to i přes ježdění dopředu?

Bent Branderup: Cara má silné plece a silné přední končetiny. Asi by to i vydržel a při vyjížďkách v terénu by nedošlo k přílišnému opotřebení, avšak existují koně s podobnými předpoklady a slabými předními končetinami. Trenér by měl vždy vědět, že celá drezura ztrácí svůj smysl, pokud kůň i trenér z ní nemají potěšení. Se stupňujícím výcvikem vyrostl Cara i mentálně. Nyní vystupuje vůči ostatním hřebcům s mnohem větší hrdostí než dříve. Dříve byl spíše tím "ušlápnutým". Teď je z něj pan kůň, ale bez jeho vlastní vnitřní síly a vývoje by to nešlo. Schopnost lepšího pohybu vede i k lepšímu sebehodnocení. Pro koně je nesmírně důležité, aby se mohli správně hýbat, je to jejich komunikace navenek, jejich vizitka. Jsem opravdu rád, že jsme si dali tolik práce, když vidím, s jakou hrdostí a sebevědomím se nyní Cara prezentuje.

Měl jsi tenkrát vytvořený výcvikový plán?

Bent Branderup: Školní krok byl tenkrát sice klíčovým prvkem ve výcviku Cary, avšak faktor čas nehrál žádnou roli. Cara je pro mě členem rodiny, bylo mi úplně jedno, jak dlouho to bude trvat, protože v první linii jde o to, abychom spolu strávili pěkný čas. Když chce člověk posilovat a cvičit šlachy, vazy a svaly, pak si musí být vědom, že ani jako profesionál nemůže rychle změnit to, co příroda vytvořila. V takovém případě nepomůže sestavit si časový plán, protože přibližně kalkulovat se dají nanejvýš svalové změny. Ale já jsem neotřesitelný optimista.

A jak postupoval optimista Bent Branderup ve výcviku konkrétně?

Bent Branderup: Nejprve jsme pracovali na základech práce ze země, ve kterých kůň poznal sekundární pomůcky, pak na lonžování -nejprve bez a později s jezdcem, přičemž kůň poznal pomůcky ještě přesněji. Při práci na ruce jsme našli klíč, protože jsem mohl dát jednou rukou vedoucí nad kohoutkem koni přesné informace, a co bylo mnohem důležitější, mohl jsem je od něj takto i přijímat. Druhá ruka zůstává u této varianty volná, takže jsem mohl tušírkou vyzvat koně, aby pozvedl koleno a oblast hlezna. U této pomůcky musíme velice dobře respektovat, že nemůžeme jednoduše pobízet zadní nohu do výšky, neboť pak by šla stejnostranná kyčel také vzhůru, což by bylo spíše kontraproduktivní. Člověk se tedy každý den musí smířit s troškou více ohnutí, jde o velmi malé krůčky. Nešlo mi o cirkusový kousek, nýbrž o mentální a fyzický vývoj mého koně. Kdo věří tomu, že může vazy a šlachy rychle vytrénovat, ten nemá vůbec tušení. Je to velice opatrný proces. Když visí hrudní koš pevně mezi lopatkami, pak je to jenom jedna věc, která vede k lehkosti - správná funkčnost zadních končetin. Práce na ruce vedena z vnější strany je jako práce u sloupů (Pilaren) v dopředném pohybu. Tady mi tedy staří mistři pomohli, protože díky školnímu kroku se zlepšilo najednou i školní zastavení a najednou vedlo školní zastavení i k lehkosti v oblasti plecí. Hlava koně nemůže nic vytvořit, kůň nemůže hopsat na jazyku, všechny páteřní obratle musí být impulsem od zadní nohy podníceny k ideální činnosti, která se pak přenese i na krk a hlavu. Když je člověk přinucen u koně, který je v krku velice zatuhlý, nedělat rukou nic, pak se sice objeví chyby, které jsou do nebe volající. Chybná pozice hlavy je ale v tomto případě jen symptomem. Nutit hlavu do nějakého směru by na věci přece nic nezlepšilo.

Objevily se u Caradury také mentální problémy během výcviku?

Bent Branderup: Ano, mentálně jsme samozřejmě také narazili na problém. Stres nastal, jakmile jsem se dotkl jeho hranic. Ze zelené zóny bylo možné jen opatrně přejít do zóny žluté a tu bylo nutné zkusit rovněž přemalovat na zeleno. Nikdy se nepokoušej vstoupit do červené zóny. Hlavně ne s koňmi, kteří stres neukazují navenek. Ti pak později mají tendenci ke kolikám a střevním potížím. Cara měl konkrétně neklidnou hubu, když jsem s ním pracoval příliš blízko jeho hranic. Jeho bezprostřední feedback mi velmi pomáhal najít tu správnou denní dávku, která odpovídala jeho momentální mentální hranici. S Carou jsem tedy dělal hodně přestávek v zastavení. Znal jsem jednoho sportovního trenéra, který byl toho názoru, že po sedmi optimálních protaženích už pro tělo neexistuje žádný další progres. Dnes již dokážu s Carou ve velmi krátkém čase dosáhnout dobrých výsledků - pak je práce také brzy u konce a on může okamžitě na pastvu. Rituál, který zároveň zvyšuje radost z práce.

Řekl jsi, že tě staří mistři inspirovali k práci s "pohyblivými sloupy (Pilaren)", byli to také tvoji učitelé Nuno Oliveira a Egon von Neindorff?

Bent Branderup: Ano, zkušenost obou těchto mistrů mi obzvláště ukázala, že lze pracovat různými způsoby a přesto dojít k cíli. Obzvláště, když ke koni přistupujeme velmi individuálně. Trenér potřebuje pořádné nářadí, jinak se z něj stane věřící, který následuje pouze jednu určitou víru. Dobrý řemeslník, který umí využít svůj plný kufřík s nářadím, se stane individuem, které dokáže následovat svůj instinkt a výcviku koně se dokáže individuálně přizpůsobit.

Co si myslíš o show, ve které jsou "problémoví koně" vycvičeni v rekordním čase?

Bent Branderup: Představme si: Kůň, kterého nelze naložit, najednou přijede na takovou show. (Jak se tam vlastně dostal?) 4.000 šelem sedí v hale, tleská a rachotí. A pak tam stojí vlek, který kůň už trochu zná. Co myslíš, kam ten kůň v tu chvíli nejraději půjde? Efekt učení je přitom nanejvýš pochybný. Učení potřebuje čas. Dříve jsem jako profesionální jezdec také přijezdil koně během tří měsíců. O pár let později jsem se potkal s jednou klientkou, která se o svém koni rozplývala. Zeptal jsem se na pokroky: Ten kůň se během těch 10 let nenaučil vůbec nic nového. Na co děláme pak všechen tento humbuk? Život znamená, že se učíme, vyvíjíme a dáváme životu smysl. Proč si nemůžeme tento čas užít a musíme mít vše rychle zvládnuto?

Děkuji mockrát za rozhovor

Zde přejdete k textu Anny Eichinger "Zeit spielt keine Rolle" v originálu: